Lesní zastávka

Reprodukce obrazu  ve formátu A3 s názvem Lesní zastávka

Skladem
129 Kč

Lesní zastávka tam i zpět je reprodukci autorského díla vytvořeného digitální cestou.

Rozměry jsou 297 * 420 mm, Výtisk dostanete v pevné kartónové obálce.

Pokud na přiložených fotografiích najdete vyobrazení v rámečku, věřte, že vyobrazení je pouze ilustrační.

A abychom to měli kompletní tak tady máme k obrázku drobný příběh. Pokud jej číst nechcete, tak skutečně nemusíte. (:-)

 

   Když to bylo poprvé, byl jsem nadšením bez sebe poté, co jsem se propletl bludištěm skalního města, že vidím něco natolik důvěrně známého. Obyčejný turistický rozcestník připevněný na kmeni jedné z borovic lehce nad úrovní očí.

Stálo na něm: Klub turistů Jasmínového města a dále jednotlivé směry označené různými barvami.

   Například červená. Směr vodostoupy přes skalní bludiště. Délka trasy „ dle rozumu.“ Jelikož jsem právě z tohoto směru přišel, toto sousloví mi už bylo důvěrně známe. Po stejné barvě jsem mohl pokračovat dál do Jasmínového města. Jenomže ouha celých osmdesát kilometrů a na to jsem se necítil. Po zelené bych došel zpátky k přívozu, ale já toužil směřovat stále vpřed.

   Zbýval ještě jeden označník, žlutý a ten oznamoval, že cílem je jakási Lesní zastávka. Už shůry, když jsem stál na vrcholu rokle jsem v dálce mezi borovým porostem spatřil obláček kouře doprovázený vzdáleným tónem parní píšťaly, z čehož jsem usoudil, že tudy projíždí vlak směřující nepochybně do Jasmínového města. Ať už jsem se mýlil, nebo ne, sedm kilometrů mi přece jen bylo bližší než těch vzdálených osmdesát.

 

   Pěšinka kličkovala mezi borovým porostem v kterém jsem ztrácel jakýkoliv přehled o již ušlých kilometrech. To, že jsem na správném místě jsem vytušil ve chvíli, kdy jsem v jinak fádním borovém lese zahlédl dva statné buky. Pěšina nenápadně přešla v dlážděný chodník pokrytý souvislou vrstvou tlejícího listí. Nasál jsem onu příjemnou vůní hříbků, připomínající mi mou domovinu.

   Tak tomu bylo poprvé, když jsem na toto místo dorazil. Stejně tak jako kdysi, i dnes mě vítala brána s gotickým lomeným obloukem obrostlým bukovým větvovím obou stromů, které se vzájemně proplétaly jakoby k modlitbě. Od země k onomu místu vzájemného objetí se pnul souvislý porost divokého břečťanu. Na kandelábru pouliční lampy visela cedule s nápisem: Lesní zastávka – železniční spojení TAM a ZPĚT.

 

   Vstoupil jsem na nástupiště, abych se po ...(vlastně už to vůbec nepočítám po kolikáte to je ), stal svědkem podivuhodnosti tohoto místa.

   Víte, ono je to zvláštní místo. Jakmile vstoupíte na perón, zahlédnete na druhé straně kolejí úplně stejné  nástupiště jako to na kterém stojíte. A když říkám úplně, tak myslím úplně. Naproti vám je úplně stejná brána i ten chodník je stejný jako ten, kterým jste přišli. I na druhé straně jsou dva buky, takže jsou dohromady čtyři, i když zvenčí vidíte jen dva. Dokonce na druhé straně stojím JÁ. Tedy abych to uvedl na pravou míru. Stával jsem tam, když jsem začal navštěvovat Eridu. Ale abych to dovyprávěl, tak tam jakože stojím. Jdu doleva a stejně tak i ten na druhé straně. Jdu přes koleje, ten druhý také. Tady pozor! Když poprvé projdete sami sebou, je to takový zvláštní pocit…?! No prostě zvláštní. Ale dá se na to po čase zvyknout.

Když jsem zde byl poprvé, pobíhal jsem bláznivě snad kopán netrpělivosti. (není se čemu divit, když jsem si tehdy přečetl jízdní řád na kterém stálo:

Jízdní řád platný od nepaměti navždy.

Vlak pojede až přijede.

Až přijede, tak odjede.

Když počkáš, tak se i dočkáš.

Kam spěcháš? TAM a ZPĚT je nekonečno.)

A zatímco já jsem pobíhal po nástupišti, můj protějšek se usadil na lavičce a jen tak si četl v klidu noviny.

Průvodčí ve vlaku mi tehdy vysvětlila tajemství oné zastávky. Je to zrcadlo duše. Na jedné straně stojí to špatné v nás, zatímco na druhé straně si hoví ty lepší stránky. Když, ale na sobě makáte a vybojujete si v sobě ten mír, někdo tomu říká Jing – jang, anebo tak nějak podobně, však víme o čem je řeč, tehdy se obraz na druhé straně vytratí. Když už nejste dva, ale jeden, už není co zrcadlit, to dá rozum.

   To je tak asi vše, co bych k Lesní zastávce zmínil. Možná ještě jedná věc. To TAM a ZPĚT. Zastávkou prochází jen jedná kolej, vlaky však vždy přijíždějí z obou směru současně. Nevím jestli si to dokážete představit, ostatně, když jsem toho byl svědkem poprvé, tuhla mi krev žilách. Dva vlaky, které se vzájemně k sobě blíží po jedné koleji a pak náhle jakmile se vzájemně dotknou svými nárazníky, prolnou se jako dva duchové a za neustálého skřípotu brzd dál jedou svým směrem dokud zcela nezastaví. V tu chvíli je to opět jen pár vagónů, kde na každém konci tiše oddychuje parní lokomotiva do chvíle, kdy se znovu rozjedou každá ke svému cíli. Jedna TAM a druhá ZPĚT.